Kakariki červenočelý

(Cyanoramphus novaezealandiae)

Velice temperamentní a zvědavý papoušek. U chovatelů se tento druh stává poslední dobou velice oblíbeným, a proto patří k nejhojněji zastupovaným papouškům na burzách. Díky jejich zvuku, připomínajícímu kozí mečení, se kakarikům přezdívá koza. Původní zbarvení je zelené. Nyní se vyskytují i strakatí a u chovatelů je asi nejrozšířenější žlutá mutace. Rozlišení pohlaví není těžké. Samec je celkově mohutnější a má hranatější tvar hlavy.

Do mého chovu jsem si pořídil před šesti lety žlutý pár. Za tuto dobu bych kakariki charakterizoval jako velice zajímavé ptáky, pravidelně hnízdící i s vysokými počty vajíček, vhodné pro začátečníky. Spotřeba krmiva je u kakariků, ze všech druhů mou chovaných, nejnižší. Co do misky ráno nasypu, to tam druhý den najdu. Vyloupnou pouze pár semínek od každé zrniny. Všechno si vynahrazují v ovoci (hlavně jablkách) a zeleném krmení, na které se ihned slétají a konzumují jej ve velkém množství během krátké chvíle. Vyšší je spotřeba pitné vody, ve které se často koupou a křídly vybrouzdají téměř všechnu vodu z misek ven.

Kakarikové jsou aktivní hlavně ráno a navečer. Přes polední hodiny se rádi ukrývají do tmavších koutů voliér, kde odpočívají. Chov těchto ptáků je možný i v menších klecích, měli by však mít možnost proletu mimo klec. Z vlastních zkušeností vím, že ho milují.

Pár mám přes léto umístěn v 3 metry dlouhé voliéře, i přesto jsou velice důvěřiví a přibližují se ke mně na velkou blízkost. Při potřebné manipulaci s nimi jsou naopak velice rychlí, obratní a stávají se téměř nepolapitelnými.

Při krmení ponechávám u jejich voliéry pootevřená dvířka, kterými samice pokaždé vylétne do dlouhé krmné chodbičky, kde se mohutně prolétá, a občas sedne i na polici s krmením, kde sleduje, co dělám. I to potvrzuje jejich obrovskou zvědavost. Po nakrmení ptáků v ostatních klecích, stačí jen samici naznačit, že se musí vrátit do své klece a ona tak činí.